(Stanislav Dlouhý)
Lyžování s prvními krůčky lidí na opravdových lyžích přišlo do Lomnice nad Popelkou na konci minulého století, kdy lomnický továrník pan Ignác Hornych kupuje od hraběte Harracha první lyže a dává podle nich ve své t
ovárně vyrobit jim podobné. Ovšem rozšíření tohoto sportu nastává až po roce 1905, kdy na zdejší měšťanskou školu přichází vysocký rodák Josef Patočka. Pan učitel, neb jak mu tehdy z dochovaných pramenů všeobecně jeho žáci ``Vašnosti" říkali se postaral nejen o propagaci tohoto začínajícího krásného sportu, ale postaral se i o nákup prvních párů lyží pro školní mládež, které pak bezplatně půjčoval. Bylo to pro tehdejší kluky něco velikého, jezdit na skutečných lyžích na místo dužin od sudů, primitivně připevněných k botám provázky. Lyžování tak postupně zdomácňuje v srdcích mladých a ožívají kopce okolo Tábora a stráně na Babyloně. V prvních začátcích patří lomničákům spíše stráně Babylonu a do oblasti Tábora směřují první začátečníci-lyžaři, které okouzlil tento sport, převážně z Jičína, kde byl zakladatelem, průkopníkem a dlouholetým organisátorem pan Jan Kasalický. Ovšem ke skutečnému rozmachu lyžařského sportu na Lomnicku dochází až po první světové válce. Z žáků pana učitele
Patočky se stávají jinoši a mladí muži a nestačí jim jen lyžování pro radost. Chtějí závodit a měřit své síly a umění s kamarády z okolních vesnic a měst. První vážná jednání o založení lyžařského spolku jsou vedena v roce 1921 a iniciátory založení klubu jsou hlavně pánové Císař, Václavík, Kaplan, Dr. Audolenský a Prof. Ing. Jaroslav Cerman, který je již vyhlášeným lyžařským instruktorem a učí tomuto krásnému sportu i samotného Karla Hašlera a jeho oba syny. Po dlouhých rušných diskusích dochází dne 6. října 1925 v hostinci ``Na růžku" k ustavení a založení Lyžařského odboru SK Lomnice nad Popelkou. Důkazem Vám předkládáme zápis ustavující schůze se jmény zakládajících členů.
Teprve Lyžařskému odboru SK Lomnice nad Popelkou se podařilo nejen řádně organizovat všechny přátele lyžařského opojení, nýbrž i účinnou propagací, kurzy a závody tento sport v Lomnici zakořenit n
atrvalo. Postupně se stává lyžování stále větší zálibou pro obyvatele našeho města což nám i dokazuje stoupající statistika členské základny. V roce založení má klub 29 členů a o pět let později již 95 a při desátém výročí je registrováno dokonce 131 členů a to 101 místních a 30 z okolních vesnic. Je zajímavé, že vůbec prvním cílem výboru klubu je zbudování skokanského můstku. A tento cíl, něco stavět či stále budovat provází klub až do dnešních dnů. Takže již na první výborové schůzi jsou pověřeni pánové Florian Václavík a Josef Císař st. najít vhodné místo pro zbudování prvního můstku. Volba padne na kopec Babylon a tak klub získává od Městského úřadu bezplatně pozemek a nad Lomnicí se staví po Táboru další, i když malá rozhledna-skokanský můstek kde bylo možno dosáhnout délek skoků kolem 30 m.
Klub se postupně zapojuje do lyžařské Jizerské župy a Svazu lyžařů RČS. Z těchto institucí čerpá informace pro výuku lyžování i instrukce pro technické zázemí při pořádání závodů. Stále více se uk
azuje, že lyžařům již Babylon nestačí a novým cílem snažení je rok 1935, kdy se začíná realizovat myšlenka o zbudování sjezdového svahu pro náročné lyžaře. Tím začíná éra ``Kozlovského sjezdu". Na tehdejší dobu velmi obtížného závodu s velmi záludnou tratí, která se nakonec stala osudnou jeho zakladateli, mladému, nadějnému lomnickému lyžaři Jaromíru Václavíkovi, který se 13.2.1938 při závodě vážně zranil a svému zranění následně podlehl. Od roku 1939 se tento sjezd v podstatě pravidelně, pokud byl sníh jezdí až do roku 1947 jako ``Memoriál Jaromíra Václavíka". Dalším mezníkem v činnosti klubu se stává rok 1940, kdy je v Lomnici v prvních letech okupace pořádán celostátní přebor Klubu českých turistů, jehož se v různých disciplínách účastní 342 závodníků z celého Protektorátu. Na lomnickém náměstí vyrůstají různé sněhové figury. Jednou mohutný Krakonoš, podruhé Šmudla z pohádky o Sněhurce a nebo jsou starty závodů v běhu na lyžích zahajovány před radnicí zpod velkých sněhových Trosek. Všechna tato krásná díla vytvářel lomnický sochař a architekt pan Borovec.
Lyžování s prvními krůčky lidí na opravdových lyžích přišlo do Lomnice nad Popelkou na konci minulého století, kdy lomnický továrník pan Ignác Hornych kupuje od hraběte Harracha první lyže a dává podle nich ve své t
ovárně vyrobit jim podobné. Ovšem rozšíření tohoto sportu nastává až po roce 1905, kdy na zdejší měšťanskou školu přichází vysocký rodák Josef Patočka. Pan učitel, neb jak mu tehdy z dochovaných pramenů všeobecně jeho žáci ``Vašnosti" říkali se postaral nejen o propagaci tohoto začínajícího krásného sportu, ale postaral se i o nákup prvních párů lyží pro školní mládež, které pak bezplatně půjčoval. Bylo to pro tehdejší kluky něco velikého, jezdit na skutečných lyžích na místo dužin od sudů, primitivně připevněných k botám provázky. Lyžování tak postupně zdomácňuje v srdcích mladých a ožívají kopce okolo Tábora a stráně na Babyloně. V prvních začátcích patří lomničákům spíše stráně Babylonu a do oblasti Tábora směřují první začátečníci-lyžaři, které okouzlil tento sport, převážně z Jičína, kde byl zakladatelem, průkopníkem a dlouholetým organisátorem pan Jan Kasalický. Ovšem ke skutečnému rozmachu lyžařského sportu na Lomnicku dochází až po první světové válce. Z žáků pana učitelePatočky se stávají jinoši a mladí muži a nestačí jim jen lyžování pro radost. Chtějí závodit a měřit své síly a umění s kamarády z okolních vesnic a měst. První vážná jednání o založení lyžařského spolku jsou vedena v roce 1921 a iniciátory založení klubu jsou hlavně pánové Císař, Václavík, Kaplan, Dr. Audolenský a Prof. Ing. Jaroslav Cerman, který je již vyhlášeným lyžařským instruktorem a učí tomuto krásnému sportu i samotného Karla Hašlera a jeho oba syny. Po dlouhých rušných diskusích dochází dne 6. října 1925 v hostinci ``Na růžku" k ustavení a založení Lyžařského odboru SK Lomnice nad Popelkou. Důkazem Vám předkládáme zápis ustavující schůze se jmény zakládajících členů.
Teprve Lyžařskému odboru SK Lomnice nad Popelkou se podařilo nejen řádně organizovat všechny přátele lyžařského opojení, nýbrž i účinnou propagací, kurzy a závody tento sport v Lomnici zakořenit n
atrvalo. Postupně se stává lyžování stále větší zálibou pro obyvatele našeho města což nám i dokazuje stoupající statistika členské základny. V roce založení má klub 29 členů a o pět let později již 95 a při desátém výročí je registrováno dokonce 131 členů a to 101 místních a 30 z okolních vesnic. Je zajímavé, že vůbec prvním cílem výboru klubu je zbudování skokanského můstku. A tento cíl, něco stavět či stále budovat provází klub až do dnešních dnů. Takže již na první výborové schůzi jsou pověřeni pánové Florian Václavík a Josef Císař st. najít vhodné místo pro zbudování prvního můstku. Volba padne na kopec Babylon a tak klub získává od Městského úřadu bezplatně pozemek a nad Lomnicí se staví po Táboru další, i když malá rozhledna-skokanský můstek kde bylo možno dosáhnout délek skoků kolem 30 m.Klub se postupně zapojuje do lyžařské Jizerské župy a Svazu lyžařů RČS. Z těchto institucí čerpá informace pro výuku lyžování i instrukce pro technické zázemí při pořádání závodů. Stále více se uk
azuje, že lyžařům již Babylon nestačí a novým cílem snažení je rok 1935, kdy se začíná realizovat myšlenka o zbudování sjezdového svahu pro náročné lyžaře. Tím začíná éra ``Kozlovského sjezdu". Na tehdejší dobu velmi obtížného závodu s velmi záludnou tratí, která se nakonec stala osudnou jeho zakladateli, mladému, nadějnému lomnickému lyžaři Jaromíru Václavíkovi, který se 13.2.1938 při závodě vážně zranil a svému zranění následně podlehl. Od roku 1939 se tento sjezd v podstatě pravidelně, pokud byl sníh jezdí až do roku 1947 jako ``Memoriál Jaromíra Václavíka". Dalším mezníkem v činnosti klubu se stává rok 1940, kdy je v Lomnici v prvních letech okupace pořádán celostátní přebor Klubu českých turistů, jehož se v různých disciplínách účastní 342 závodníků z celého Protektorátu. Na lomnickém náměstí vyrůstají různé sněhové figury. Jednou mohutný Krakonoš, podruhé Šmudla z pohádky o Sněhurce a nebo jsou starty závodů v běhu na lyžích zahajovány před radnicí zpod velkých sněhových Trosek. Všechna tato krásná díla vytvářel lomnický sochař a architekt pan Borovec. V těžké době druhé světové války, kdy jsou Krkonoše odříznuty od okleštěné republiky se stává Lomnice nad Popelkou rájem lyžařů. O víkendech do podhorského městečka míří autobusy z Prahy, Jičína, Nymburku a v sobotu navečer ožívá lomnické nádraží přijíždějícími lyžaři z Mladé Boleslavi. Řada lomnických ubytovacích hostinců se naplňuje přijíždějícími hosty-lyžaři. Najednou jsou z Lomnice nad Popelkou - Malé Krkonoše a Tábor pomalu nejvyšší horou zbylého státečku. A tak co Lomnice oproti krkonošským městům, jako Vysoké nad Jizerou, Jilemnice či Jablonec nad Jizerou nestihla na začátku století, dohání až nyní, kdy se do Krkonoš nemůže.
V lyžařském klubu vyrůstá po boku prvních průkopníků závodního lyžování nová generace. Je mnoho mladých a nadějných, kteří se chtějí alespoň přiblížit svým vzorům Vladimíru Václavíkovi a tehdá již ze závodů KČT v roce 1940 mistru ČSR ve skoku Joskovi Císařovi ale i Bohuslavu Faistauerovi. Začíná František Arlet, ale i mladší Mirek Štolba, Karel Klíma, František Paska, Ivo Matoušek, Zdeněk Pelc, Olda Oplt, Ota Formánek, Áda Horáček, Honza Kovář, Slávek Kumpošt, Olda Mikule, Karel Wágenknecht či bratři Kocourkové. Později začíná i velice talentovaný Stružiňák František Felix. Pomalu přichází k
onec války a pro lyžařský klub velká konjunktura. Je znát předešlé období a lyžařů je doslova jako hub po dešti. Klub má 60 registrovaných zdatných a perspektivních závodníků. Je nejsilnějším klubem Jizerské župy což potvrzuje na prvním poválečném celostátním mistrovství ČSR v Banské Bystrici v roce 1946. Lomnice se v hodnocení klubů umisťuje na krásném 3.místě a jen z Lomnice se tohoto mistrovství účastí 34 závodníků. Přichází rok 1948 je to rok, který vlastně z dnešního pohledu završil téměř 25-ti leté snažení funkcionářů i řadových členů. Jsou tu ZOH ve Svatém Mořici, jichž se účastí lomnický Pepa Císař. A tak dovolte ocitovat část zápisu a slova předsedy klubu JUDr. Františka Večerníka na výborové schůzi klubu konané dne 17.února 1948 v hostinci u ``Kočích``.
``Ve čtvrtek dne 19. února 1948, pravil kolega předseda, bude tomu 10 let co v semilské nemocnici skonal Jaromír Václavík, když před tím na Kozlovském sjezdu utrpěl těžké zranění. Jaromír Václavík, byl chlapec milého osobního zjevu, ušlechtilého charakteru, statečného srdce a nesmírné osobní obětavosti pro lyžařský sport kterému nakonec přinesl oběť' největší, svůj život v necelých 27 letech. Skromný, až přespříliš tichý, nenáročný a vždy obětavý a nezištný, to byl Jaromír Václavík. Všichni přítomní uctili jeho památku povstáním. Poté kolega předseda JUDr. Večerník přivítal ve schůzi kolegu-náčelníka klubu a československého olympionika Josefa Císaře, který se šťastně a zdráv vrátil ze Svatého Mořice, kde representoval na zimních olympijských hrách náš stát v závodě ve skoku na lyžích. Pan předseda stručně vzpomněl jeho osobních schopností, píle a námahy, kterou kolega Císař věnoval lyžařskému sportu a tak dobyl úspěchů největších. Byl mistrem RČS ve skoku i mistrem RČS ve sjezdu a posléze důsto
jně representoval svoji vlast na ZOH, kde z našich závodníků dosáhl také nejdelšího skoku a celkově se umístil na čestném 29. místě. Kolega předseda jménem klubu děkuje kolegovi Císařovi vřele nejen za důstojnou representaci našeho státu, ale i zejména a především také našeho klubu a města. Do budoucna mu přeje dalších úspěchů. Všichni přítomní děkují kolegovi Císařovi povstáním a potleskem. Kolega Císař s pohnutím na tento projev a vřelá slova kolegovi předsedovi a všem děkuje".
A tak se sešla při jedné schůzi najednou vřelá slova o dvou legendách lomnické lyžařiny. I když jedna smutná a druhá radostná. Ale takový už je život sám.
Do tělovýchovy a tím i do lyžování začínají pomalu pronikat tendence k postupnému sjednocování tělovýchovných organizací. Zanikají samostatné Sportovní kluby, KČT, Orel či Junák a vše se prozatím začleňuje do Československé obce sokolské. V průběhu roku 1949 se tak LOSK Lomnice n.Pop. spojuje s místním základním odborem Sokola. Bylo by nevděčné nevzpomenout při této příležitosti právě i mladšího lyžařského odboru ve městě - Lyžařského odboru Sokola, který vznikl až v polovině třicátých let a byl vždy věrným druhem dobré spolupráce při pořádání lyžařských závodů či pomoci při přestavbách můstků na Babyloně. A právě řada členů tohoto odboru v době zakázané činnosti Sokola pracovala v Lyža
řském klubu SK Lomnice nad Popelkou. Sokol a tím i lyžařský odbor po době nečinnosti způsobené okupací začal opět svoji činnost rozvíjet zdárně i po válce. V roce 1949, ale vznikají i další tělovýchovné organizace a s tím i lyžařské oddíly. Vzniká Sokol Technolen a Sokol PTP. Rok 1949 je i posledním rokem kdy se skáče, už jen tréninkově, a to na vlastí nebezpečí na Babyloně. Můstek se rozpadá a začíná jeho postupné zapomnění. I přesto, že došlo k velkému rozštěpení vlastní lyžařské činnosti a roztroušení funkcionářů do třech oddílů, sjednocuje a láká všechny jedna posedlá myšlenka. Najít vhodné místo a peníze pro nový moderní můstek. Na jaře 1950 přicházejí pánové Josef Císař a Vladimír Václavík, znalci lomnických terénů nejpovolanější - že již vědí kde skokanský můstek postavit. Jsou to zadní Havelčice - dnešní Popelka. Urychleně je odkácena trasa a pan architekt Karel Jarolímek projektuje pro Lomnici, po Babyloně druhý můstek tentokrát s kritickým bodem 54 metrů. Nastává velké úsilí pánů JUDr. Večerníka, Juliuse Kaplana, Josefa Císaře a Vladimíra Václavíka v zajišťování finančních prostředků, aby mohla stavební firma, kterou tehdy vedl stavitel Vladimír Zelinka, který měl bohaté zkušenosti z výstavby lomnického stadionu - stavbu zahájit.
Rok 1951 se tak stává r
okem hlavních stavebních prací. Peníze jsou na cestě, i když ne mnoho, je tu však úsilí všech členů, ať jsou v místním Sokole či Sokole Technolen nebo PTP. Stavební firma v létě roku 1952 dokončuje hlavní tesařské práce a lyžařští nadšenci brigádnicky provádějí poslední terénní úpravy. Dílo se daří a můstek je v listopadu slavnostně otevřen zahajovacími skoky. Na tehdejší dobu je to můstek moderní a opatřený i umělým osvětlením. Avšak postupně přichází i doba, kdy s tímto dokončeným dílem, končí v lyžování i jedna generace funkcionářů. Dochází ke sloučení místního Sokola se Sokolem Technolen a z klubu postupně odcházejí Štěpán Veselý, Ladislav Hlinka, Jan Sahánek, Josef Malecha, Julius Kaplan, Vojtěch Jůna i JUDr. František Večerník, který stál v čele klubu, či jako jeho první místopředseda, téměř od jeho založení. Všem jmenovaným i desítkám nejmenovaných patří náš dík a uznání. I my víme, že každý začátek je těžký. A oni to měli opravdu těžké neboť stáli na začátku, ale dělali to nezištně a s láskou.
V lyžařském klubu vyrůstá po boku prvních průkopníků závodního lyžování nová generace. Je mnoho mladých a nadějných, kteří se chtějí alespoň přiblížit svým vzorům Vladimíru Václavíkovi a tehdá již ze závodů KČT v roce 1940 mistru ČSR ve skoku Joskovi Císařovi ale i Bohuslavu Faistauerovi. Začíná František Arlet, ale i mladší Mirek Štolba, Karel Klíma, František Paska, Ivo Matoušek, Zdeněk Pelc, Olda Oplt, Ota Formánek, Áda Horáček, Honza Kovář, Slávek Kumpošt, Olda Mikule, Karel Wágenknecht či bratři Kocourkové. Později začíná i velice talentovaný Stružiňák František Felix. Pomalu přichází k
onec války a pro lyžařský klub velká konjunktura. Je znát předešlé období a lyžařů je doslova jako hub po dešti. Klub má 60 registrovaných zdatných a perspektivních závodníků. Je nejsilnějším klubem Jizerské župy což potvrzuje na prvním poválečném celostátním mistrovství ČSR v Banské Bystrici v roce 1946. Lomnice se v hodnocení klubů umisťuje na krásném 3.místě a jen z Lomnice se tohoto mistrovství účastí 34 závodníků. Přichází rok 1948 je to rok, který vlastně z dnešního pohledu završil téměř 25-ti leté snažení funkcionářů i řadových členů. Jsou tu ZOH ve Svatém Mořici, jichž se účastí lomnický Pepa Císař. A tak dovolte ocitovat část zápisu a slova předsedy klubu JUDr. Františka Večerníka na výborové schůzi klubu konané dne 17.února 1948 v hostinci u ``Kočích``.``Ve čtvrtek dne 19. února 1948, pravil kolega předseda, bude tomu 10 let co v semilské nemocnici skonal Jaromír Václavík, když před tím na Kozlovském sjezdu utrpěl těžké zranění. Jaromír Václavík, byl chlapec milého osobního zjevu, ušlechtilého charakteru, statečného srdce a nesmírné osobní obětavosti pro lyžařský sport kterému nakonec přinesl oběť' největší, svůj život v necelých 27 letech. Skromný, až přespříliš tichý, nenáročný a vždy obětavý a nezištný, to byl Jaromír Václavík. Všichni přítomní uctili jeho památku povstáním. Poté kolega předseda JUDr. Večerník přivítal ve schůzi kolegu-náčelníka klubu a československého olympionika Josefa Císaře, který se šťastně a zdráv vrátil ze Svatého Mořice, kde representoval na zimních olympijských hrách náš stát v závodě ve skoku na lyžích. Pan předseda stručně vzpomněl jeho osobních schopností, píle a námahy, kterou kolega Císař věnoval lyžařskému sportu a tak dobyl úspěchů největších. Byl mistrem RČS ve skoku i mistrem RČS ve sjezdu a posléze důsto
jně representoval svoji vlast na ZOH, kde z našich závodníků dosáhl také nejdelšího skoku a celkově se umístil na čestném 29. místě. Kolega předseda jménem klubu děkuje kolegovi Císařovi vřele nejen za důstojnou representaci našeho státu, ale i zejména a především také našeho klubu a města. Do budoucna mu přeje dalších úspěchů. Všichni přítomní děkují kolegovi Císařovi povstáním a potleskem. Kolega Císař s pohnutím na tento projev a vřelá slova kolegovi předsedovi a všem děkuje".A tak se sešla při jedné schůzi najednou vřelá slova o dvou legendách lomnické lyžařiny. I když jedna smutná a druhá radostná. Ale takový už je život sám.
Do tělovýchovy a tím i do lyžování začínají pomalu pronikat tendence k postupnému sjednocování tělovýchovných organizací. Zanikají samostatné Sportovní kluby, KČT, Orel či Junák a vše se prozatím začleňuje do Československé obce sokolské. V průběhu roku 1949 se tak LOSK Lomnice n.Pop. spojuje s místním základním odborem Sokola. Bylo by nevděčné nevzpomenout při této příležitosti právě i mladšího lyžařského odboru ve městě - Lyžařského odboru Sokola, který vznikl až v polovině třicátých let a byl vždy věrným druhem dobré spolupráce při pořádání lyžařských závodů či pomoci při přestavbách můstků na Babyloně. A právě řada členů tohoto odboru v době zakázané činnosti Sokola pracovala v Lyža
řském klubu SK Lomnice nad Popelkou. Sokol a tím i lyžařský odbor po době nečinnosti způsobené okupací začal opět svoji činnost rozvíjet zdárně i po válce. V roce 1949, ale vznikají i další tělovýchovné organizace a s tím i lyžařské oddíly. Vzniká Sokol Technolen a Sokol PTP. Rok 1949 je i posledním rokem kdy se skáče, už jen tréninkově, a to na vlastí nebezpečí na Babyloně. Můstek se rozpadá a začíná jeho postupné zapomnění. I přesto, že došlo k velkému rozštěpení vlastní lyžařské činnosti a roztroušení funkcionářů do třech oddílů, sjednocuje a láká všechny jedna posedlá myšlenka. Najít vhodné místo a peníze pro nový moderní můstek. Na jaře 1950 přicházejí pánové Josef Císař a Vladimír Václavík, znalci lomnických terénů nejpovolanější - že již vědí kde skokanský můstek postavit. Jsou to zadní Havelčice - dnešní Popelka. Urychleně je odkácena trasa a pan architekt Karel Jarolímek projektuje pro Lomnici, po Babyloně druhý můstek tentokrát s kritickým bodem 54 metrů. Nastává velké úsilí pánů JUDr. Večerníka, Juliuse Kaplana, Josefa Císaře a Vladimíra Václavíka v zajišťování finančních prostředků, aby mohla stavební firma, kterou tehdy vedl stavitel Vladimír Zelinka, který měl bohaté zkušenosti z výstavby lomnického stadionu - stavbu zahájit.Rok 1951 se tak stává r
okem hlavních stavebních prací. Peníze jsou na cestě, i když ne mnoho, je tu však úsilí všech členů, ať jsou v místním Sokole či Sokole Technolen nebo PTP. Stavební firma v létě roku 1952 dokončuje hlavní tesařské práce a lyžařští nadšenci brigádnicky provádějí poslední terénní úpravy. Dílo se daří a můstek je v listopadu slavnostně otevřen zahajovacími skoky. Na tehdejší dobu je to můstek moderní a opatřený i umělým osvětlením. Avšak postupně přichází i doba, kdy s tímto dokončeným dílem, končí v lyžování i jedna generace funkcionářů. Dochází ke sloučení místního Sokola se Sokolem Technolen a z klubu postupně odcházejí Štěpán Veselý, Ladislav Hlinka, Jan Sahánek, Josef Malecha, Julius Kaplan, Vojtěch Jůna i JUDr. František Večerník, který stál v čele klubu, či jako jeho první místopředseda, téměř od jeho založení. Všem jmenovaným i desítkám nejmenovaných patří náš dík a uznání. I my víme, že každý začátek je těžký. A oni to měli opravdu těžké neboť stáli na začátku, ale dělali to nezištně a s láskou. 
